Patnáct nožek přes Rubikon české ústavy

Dne 10. září vydal Ústavní soud přelomové (nikoliv „průlomové“) rozhodnutí. Prý snad paní a páni sudí překročili i nějaký ten Rubikon. A snad poprvé se česká veřejnost masově účastnila úchvatné přednášky význačného profesora práva o smyslu demokracie, které bývají obvykle jen výsadou (a nebo prokletím) právnických studentů. A nakonec měla příležitost oněmět nikoli její úchvatností, nýbrž nelítostným výsledkem: Tož ty volby nakonec fakt nebudou!

Bravurnost právního zdůvodnění má však hořkou příchuť. Ústavní soudci se zjevně nezajímali ani nezajímají o sympatie veřejnosti, jak to mohou svými rozhodnutími činit poslanci nebo pan prezident. Sympatie veřejnosti nepotřebují. Sympatie veřejnosti jsou totiž pro politiky. A bohužel ústavní soudci se dostali díky okolnostem a celkové společenské náladě do role nikoliv patnácti statečných zachránců práva a demokracie (jak se to již pár měsíců daří zdárně hrát panu prezidentovi v případě Lisabonské smlouvy) nýbrž patnácti zbojníků české ekonomické krize.

Připravili tak pro průměrného Čecha šok. Neřídili se totiž naším oblíbeným národním stereotypem: A tak je teda ty politiky nechte, když už to mají tak naplánované a všechno je zaplacené. Buďme přece pragmatičtí a ne přihlouple zásadoví!

Buďme rádi, že tak učinili. A neříkám to jako právník. Až emoce opadnou, lidé si snad uvědomí, že politik není bůžek, který může činit, co se mu zlíbí, a zakrývat to nesrozumitelnými, ale uhlazenými projevy a moudroskvoucím úsměvem. Že česká demokracie není taková ta naše česká, ale demokracie standardní a evropská. I když se to může řadě lidí zdát přitažené za vlasy. Jelikož my, Češi, se rádi stylizujeme do role pragmatických tatíků z hospody, kde se dá vše vyřešit zásady nezásady (a už se těším na podobná vyjádření dole v diskuzi). Buďme rádi, že soudci měli příležitost tak učinit nyní, za okolností, za kterých prakticky o nic nejde, jelikož poslanci již připravují standardní návrh ústavní změny, po které řada osobností stejně volala již posledních deset let.

A nakonec – i politikům jde tato ústavně právní etuda k dobru. Vždyť kolik z nich už si začalo na nálezu přihřívat svou předvolební polívčičku – a to zcela zdarma. Pan Topolánek prohlásil ještě během čtení odůvodnění nálezu, že Ústavní soud učinil chybu. Prohlášení poněkud absurdní až klukovské, když patnáct protřelých právníků zrovna říká, že chybu udělali poslanci. Pan Filip rovnou řekl, že to zmrvil neprávník Zaorálek, a že tam měli poslat právníka – tedy jeho. Pan Svoboda naopak zdůrazňuje, že jedině lidovci stáli od počátku neochvějně za zásadou nedotknutelnosti ústavy a hlasovali proti tomu nešťastnému ústavnímu zákonu. Nikdo už nám asi ale nepoví, proč ani pan doktor práv Svoboda, který dokonce svého času napsal komentář k ústavě, ani nikdo z jeho odvážných poslankyň či poslanců sami nepodali stížnost a nechali to na modrorudooranžovém chameleónovi Melčákovi, který na žádné volební kandidátce nefiguruje.

Třeba dodat, že do role zbojníka se kromě ústavních soudců či přesněji vlka požírajícího voly dostal i pan Kalvoda v blogu Břetislava Olšera. Ten za celým tyjátrem viděl jen spiknutí zapšklého bolševika Melčáka a hamižného advokáta, který kvůli doktorskému titulu přišel o politickou kariéru. Možná. Názor nikomu neberu. Každý má právo vidět svět optikou spiknutí a hrabivosti druhých. Jenže vítr asi vane z úplně jiné strany. V následných komentářích jasně zaznělo, že v podobném duchu jako Ústavní soud se vyjádřila již mnohem dříve řada ústavně právních kapacit včetně pana profesora Holländera, mediální hvězdy dnešního dne, která svým hlasem obšťastňovala diváky veřejnoprávní televize několik hodin. Takže si možná stačilo jen pozorně pročíst články v odborných časopisech a vybrat správnou argumentaci. Ten „správný moment“ si totiž poslanci schválením ústavního zákona o zkrácení volebního období upekli úplně sami, a naběhli si tak na tu pověstnou lopatu.

Panu Melčákovi bych to tentokráte nedával ke zlu, že se nechal zviklat a stal se trochu nezaslouženě druhořadou zrůdičkou. Přiznejme si, že on se vždy tak nějak nechal zviklat k něčemu, co se nakonec všem (obvykle krom sociálních demokratů, ale částečně i jim) zamlouvalo. A kdo více než on vždy prezentoval tu českou pragmatičnost spíše než slepou zásadovost. To on je asi tím volem, který nakonec zůstane celý. A spokojeně si odejde do – možná teď i zaslouženého – politického důchodu. Je jisté, že on již politikem nebude. Ani politickým důchodcem huhlajícím ze záhrobí Vrchoviny. Ani předsedou dozorčí rady ČEZu nebo ČSA. Odměňovat se mu nikdo nebude a všichni na něj raději rychle zapomenou.

Jeho vystupování na politické scéně totiž několikrát porušilo zásadní pravidlo každého politika: Líbit se za každou cenu. Ale paradoxně – ačkoliv možná nepronášel plamenné řeči v parlamentu (já jeho činnost skutečně nesledoval), do politických dějin moderního českého národa se nakonec - na rozdíl od jeho mnoha kolegů z poslaneckých lavic - zapíše, i když jen jako úžasná figurka nejasného názoru, která se stala zdrojem zázraku nejen (ne)poskvrněného početí Topolánkovy vlády v situaci sto na sto, ale rovněž rozvoje ústavně demokratické kultury českého národa.

I tak jsem zvědavý, kdy si česká politická scéna najde svého nového otloukánka Melčáka, aby mohla hrdě vykročit do paradoxů nastávajího volebního období. Za sebe jen můžu říci, že jsem byl dnes po dlouhé době hrdý na jednu naši českou ústavní instituci za to, co učinila. Paradoxně na tu, která by hrdost či podobné pocity v občanech měla vyvolávat co nejméně. Od toho by tu totiž neměli být soudci, ale hlavně a především ti politici. Takže hajdy k volbám, ať budou, kdy budou.