Nebuďme jako oni

Do hukotu příboje imigrantů bubnují evropští politici a občané na poplach - ve jménu ochrany jedinečné evropské identity. Hrozí, že Evropa svou identitu pomalu ztratí? Podlehne Číňanům, Afričanům a Arabům? Budeme snad nakonec jako oni?

Collège Ahuntsic

Jedním z často diskutovaných témat na blogu idnes.cz je otázka multikulturalismu jako reálné hrozby zániku tradiční evropské židovsko křesťanské kultury. Ať již jde o problém soužití Romů s Čechy, nebezpečí islamizace Evropy či pouhé žehrání na antidiskriminační zákon a v něm údajně skrytou diskriminaci bílé většiny. Téma je vždy stejné. Je naše kultura, náš tradiční způsob života ohrožen v naší vlastní zemi, na našem vlastním světadíle?

Předem uznávám, že v příspěvcích a hlavně následných diskuzích na dané téma bylo snad už řečeno všechno. Ani jsem vše nestačil přečíst. Tento příspěvek se tak asi hrubě prohřeší proti zásadám dobrého blogu - a opět nic nového nepřinese. Budiž jeho karma předem zatracena. O tu ale fakt nejde.

Položil si někdo v diskuzích otázku, jaká že to je vlastně ta naše identita? Ta česká nebo evropská nebo rádobykřesťanská? V čem se my, Češi, nebo my, Evropané, tak zásadně lišíme od Afričanů, Arabů, Američanů, Číňanů nebo třeba Papuánců? Vždyť většina z nás má dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu, dýchá, mluví, jí, pije, miluje se, umírá... Asi už si většina z vás ťuká na čelo, o čem že to ten hňup zase žvaní.

Vždyť každé dítě ví, že Afričan je černoch, Číňan je šikmooký, Arab je muslim, či dokonce v horším případě islamista. Američani jsou arogantní, tlustí a hloupí. No, a my v Evropě, jsme prostě takoví normální. Nikomu nic nevnucujem, nic po nikom nechcem. Tak ať nám dají s těmi svými kultůrami svátek.

Kdo je tedy Evropan? Ten, kdo vypadá jako Evropan? Ten, kdo se cítí Evropanem? Ten, kdo se chová jako Evropan? Ten, kdo nosí v kapse evropský pas? Nebo možná jednodušší otázka na úvod. Kdo je tedy Čech?

Před lety mě zaujala knížka předního sociálního antropologa profesora Ladislava Holého "Malý Čech a velký český národ", která snad paradoxně vyšla pouze v angličtině, a  k běžnému českému čtenáři si tak pohříchu cestu nenašla. Byla to studie sice vysoce odborná, ale docela čtivá i pro amatéra, jako jsem já. V paměti mi utkvěla charakteristika pojmu "Čech" očima obyvatel české kotliny. Pokud si dobře vzpomínám, na základě profesorova výzkumu by průměrný Čech (tedy ne každý z vás čtenářů tohoto blogu!) charakterizoval "Čecha" jako osobu, která: 1. se narodila českým rodičům, 2. hovoří česky a 3. v Česku trvale pobývá (sic!).

V návaznosti na to pak profesor Holý zmiňoval i pojem "odrodilec", kterým je Čech, který se sice českým rodičům narodil, mluví možná češtinou brilantnější než sám Čapek či Vančura, ale - nesdílí bezprostředně osud nebohého českého stáda.

Jistě si každý z vás vzpomene na hořké vzlyky navrátivších se českých exulantů (tedy promiňte - emigrantů, "exulanti" byli ti hodní Češi v sedmnáctém století, jako například Komenský), u nichž radost ze znovushledání se s drahou vlastí na počátku devadesátých let nahradilo rozčarování z odmítavého a mnohdy agresivního přístupu jejich bývalých sousedů. Opět, nelze paušalizovat - nelze však ani zvěstem zcela nevěřit. Svým způsobem se na podobném vidění podílejí i média, která ráda hovoří o Martině Navrátilové jako o "americké tenistce českého původu", v lepším případě jako o "české rodačce". Jako by češství paní Navrátilové zaniklo její americkou naturalizací.

Na druhé straně například Poláci budou asi navždy hrdi, že národním bezpečnostním poradcem v administrativě amerického prezidenta Jimmiho Cartera (pozice zastávaná v první Bushově administrativě paní Condoleezzou Rice) byl americký občan, Polák Zbigniew Brzezinski. Je to asi otázka národního přístupu. Proč je ale po světě tak mnoho Poláků a tak málo Čechů?

Je Čechem pan Schwarzenberg (dvě občanství, dlouhá emigrace)? Je Čechem pan Voskovec (z USA se nevrátil a hrál v amerických filmech), připustíme-li, že jím byl pan Werich (ten se vrátil)? Je Čechem Franz Kafka (asi nejznámější ikona "české" kultury v zahraničí)? Je Čechem pan prezident Klaus (německé jméno...)? Vím, absurdní hra se slovíčky...

Ale přesto - většina z vás asi po chvilce zaváhání zvolá: "Ale vždyť já dobře vím, co je české a co není!" Vietnamská tržnice - to není české. Romské ghetto v Janově - to není české. Knedlíky - to je české. Velikonoční pomlázka - to je české. Všesokolský slet - to je české. Zkuste si sami: Technopárty CzechTek - to ... české. Kopie Eiffelovy věže na Petříně - to ... české. Kopie windsorského zámku v Hluboké - to ... české. Čajovna za rohem - to ... české. Guláš - to ... české. Ranní šálek turka - to ... české.

Každý z nás má pocit, že ví, co je české, jen to možná neumí vymezit. Dokud nenarazí na něco, co za české nepovažuje. A kde nejlépe narazit na to "nečeské" než v zahraničí? Tedy ne na dovolené v Chorvatsku v davu českých turistů, samozřejmě. Ale poté co se ocitnete nejlépe zcela sami v davu místních, s nimiž musíte komunikovat o běžných věcech. Tam si asi své češství nejlépe uvědomíte - i když možná tou dobou již budete "odrodilcem". Ne náhodou vznikala nejkrásnější díla Komenského daleko za českými hranicemi (včetně textu, který se stal podkladem "Motlitby" Marty Kubišové).

Omlouvám se za odběhnutí od tématu. Jeho účelem bylo nastínit, jak je těžké někdy definovat, co je Čech, a potažmo, co je česká kultura. A kdy kultura jednoho člověka přestává být českou a začíná být například americkou, německou nebo pražskožidovskou. O to těžší je vymezit, kdo je "Evropan" a co je "evropskou" kulturou. Nemluvě o "evropské" identitě, kterýžto pojem zavání evropskobruselským federalizujícím fanatizmem, že ano.

Jak ale chceme bránit "českou" nebo "evropskou" identitu, jestliže ji ani nejsme schopni sami identifikovat? Podobně, jako chceme bránit "národní zájmy", které si pan prezident tak rád bere za rukojmí ve svých proslovech? Jsou to ty zájmy, které za národní pokládá pan prezident? Je to ta identita, kterou tak brilantně a vehementně brání Národní odpor či Dělnická strana? (Předestírám, že mým záměrem opravdu není připodobňovat "národní zájmy" obhajované panem prezidentem k "národním zájmům" obhajovaným Dělnickou či jinou stranou.)

Většina z nás asi problém s identitou ani nemá. Ne tak jedna moje kamarádka. Hrdě o sobě tvrdí, že je rozená Londýňanka. Pak ale hbitě dodává - "kdyby maminka onehdy nestihla loď, tak jsem mohla být Arubanka," tedy vlastně v té době Holanďanka. Rodina pochází z bývalých britských kolonií v Karibiku. Ale kůže mojí kamarádky je černá. Takže je to vlastně Afričanka! No jo, jenže teď jí při jednom banálním vyšetření zjistili v krvi nějakou anomálii, která je prý vlastní jen bělochům. Míchání identit je asi fakt zdraví nebezpečné.

Jak tedy nejlépe bojovat za udržení vlastní kultury? Zákazy projevů té jiné? Proč ne. Zase ty slavné zákazy šátků. Vím, tisíckrát omílané téma. Ale budiž. Dobrý příklad. Začal s tím Sarkozy. Jenže ve Francii nezakázali jen nošení šátků, ale viditelné nošení všech náboženských symbolů na státních školách. Plně v intencích staleté francouzské tradice laicity školství. A nastal problém. Mohou studentky nosit na krku křížky? Musí teď jeptišky docházející na výuku nepovinných hodin náboženství odložit hábity? Trochu mi to připomínalo kauzu jednoho mojeho spolužáka na základní škole, který si dovolil přijít do školy v tričku s anglickým nápisem. Čert ví, kde to v osmdesátých letech vzal. Hrozila mu důtka. Pro jistotu pak ředitelka zakázal nošení triček s jakýmikoliv nápisy a mazaně tak zabránila průniku americké padlé kultury na naši výstavní socialistickou základní školu (vybudovanou Masarykem ve dvacátých letech).

Často zmiňovaný problém se šátky však je rovněž ten, že je údajně korán nevyžaduje. Vyžaduje pouze, aby se dívka oblékala cudně a nenápadně. Minulý týden jsem v bruselském autobuse potkal paní v nádherné černé búrce, ze které ji koukaly jen krásné uhrančivé oči. V tom horku mi jí bylo až líto, ale vypadala spokojeně. Teda až na to, že v docela plném autobuse jí na dlouhý háv každou chvíli někdo málem šlápl. A především - že pozornost všech stojících i sedících chtě nechtě přitahovala. Takže vlastně neoblékla se nebohá dáma v rozporu s koránem?

Šátky jsou tedy spíše otázkou tradice a společenské slušnosti. Zeptejte se babiček a prababiček, jak se lidi dívali na holku na vesnici, když si vyrazila prostovlasá bez šátku. A nedej bože, když si nechala ostříhat vlasy! Jak se asi nyní musí cítit dívka, která nechce vyčnívat z řad dívek v její rodině a stát ji k tomu najednou přinutí? A nevšiml si snad francouzský stát za čtyřicet let po ztrátě svých maghrebských kolonií (Alžír se osamostatnil až v šedesátých letech), že jim do škol v šátcích chodily již maminky a možná i babičky nynějších školaček? Tak proč najednou? Jsou snad šátky zdraví dívek škodlivé? (Ženská obřízka je zakázána dávno. Tradice netradice - tady jde o zdraví a o nebezpečný zásah do fyzické integrity jednotlivce. Bez debat a zcela jasně. Stejně tak mnohoženství - i když slavný americký zpěvák Akon má prý doma v Senegalu čtyři zákonité manželky. Je to tedy muslimský radikál?)

Ne, šátky nejsou nebezpečné, jen se staly nechtěným symbolem boje za kulturní identitu. Stejně jako se tričko s anglickým nápisem stalo pro naší soudružku ředitelku symbolem amerického imperialismu. Kdo šátky nezakazuje, prostě nebojuje dostatečně za národní identitu. Proč tedy nezakážeme chlapcům plnovous? A co ty motlitební koberečky, které jeden z komentátorů zdejších blogů navrhoval jako nejvhodnější dárek našim dětem, aby tím vyjádřil rezignaci na obranu vlastní kultury? Proč nezakázat jejich výrobu a dovoz?

Ale vždyť na dovolené v Egyptě vás taky nenechají prohlédnout si bez šátku na hlavě jejich památky, tak proč bychom my neměli ukládat naše pravidla bez ohledu na jejich zvyky? - tak nějak argumentovala jedna paní jinde na blogu. A nemá pravdu? Zakazujme, přikazujme. Řekněme: to je naše kultura, to není naše kultura. To můžeš dělat u nás, to si dělej u sebe doma a do Evropy mi to netahej.

Je tohle skutečně evropská kultura? Zákazy, příkazy. Jedno náboženství. Jedna ideologie. Jedna kultura? Ano, i to je evropská identita. Tedy - byla. Podíváme-li se do minulosti, uvidíme, že i v Evropě se dívka nemohla vydat na náves bez šátku. Že každý musel v neděli do kostela, jinak mohl skončit na hranici. Že ten nesměl vstoupit tam, ten zas onde. Ale kultury se pomalu míchaly. Rozdíly se pomalu stíraly. Evropská identita se pomalu stávala identitou otevřeného ducha. Všechny ostatní kultury jsou fascinovány kulturou evropskou. Všechny ostatní kultury se jí bojí. Ne pro její vyhraněnost, nýbrž pro její otevřenost. Ne pro statiku jejích tradic, nýbrž pro její dynamiku. Nic není v evropské kultuře evropějštějšího než neustálé zpochybňování a hledání sama sebe. Ne nadarmo je jedním ze symbolů Evropské unie motto: Jednotná v rozmanitosti.

Máme trestat někoho za to, že dělá něco neobvyklého, aniž by tím někoho jiného ohrožoval na těle či na majetku? Nebo raději trestat ty, kteří bez ohledu na jejich původ či přesvědčení násilně brání druhým v tom, aby se lišili? Trestat cikána za to, že kradl? Samozřejmě. Zmlátit cikána nebo srílančana za to, že je cikán nebo srílančan? Proboha proč? Trestat otce za to, že nutil svou dceru nosit šátek, nechal ji obřezat nebo ji nechal zabít, protože se odmítla provdat se starým sousedem z rodné vesnice v Maroku? Samozřejmě. Vyloučit dobrou studentu ze školy za to, že chce nosit šátek, jako symbol svých tradic? Proboha proč?

Demokracie, lidská práva, náboženská svoboda, právní stát, rovnoprávnost. Jsou to univerzální hodnoty? Zeptejte se Afričanů, Arabů, Íránců, Číňanů. Odpoví vám: Ne, to jsou vaše hodnoty. To jsou hodnoty, které vy jste nám vnutili. Vy naše hodnoty nechápete. Ale stejně se bude Čína raději dušovat, že lidská práva v Tibetu neporušuje. Stejně bude Mahmúd Ahmadínežád tvrdit, že volby v Íránu byly demokratické. Není to dostatečný důkaz o síle evropské kultury? 

Jedna má kamarádka je rozená Francouzka. Z alžírských rodičů. Muslimka. Šátek nenosí. Na stáži v Řecku se zamilovala. S přítelem se scházeli pár měsíců v Athénách. Jejich rodiče o tom neví. Ani nesmějí vědět. Její rodiče chtějí, aby si vzala muslima. Rodiče jejího přítele by ani ve snu nenapadlo, že by si jejich syn nevzal ortodoxní křesťanku. Skoro jako Romeo a Julie, že? Všichni jim fandíme. V Evropě se zatím vzít mohou. Tedy alespoň do té doby, než v zájmu ochrany evropské identity nezačneme kromě šátků opět zakazovat smíšená manželství mezi náboženstvími.

V Afghánistánu před pár lety skoro ubili mladíka, který se rozhodl stát se křesťanem. Někde v Německu nedávno turecký otec ubodal svou patnáctiletou dceru. Prý se moc poevropštila. Asi odmítala nosit šátek a s kamarádkama chodila na diskotéky. Není to dobrý způsob zvýšení rodičovské autority u dítěte, které se rozhodlo chodit na hodiny buddhismu nebo se zajímat o arabskou hudbu? V Súdánu už asi ze tří zdravých kluků udělali mrzáky. Kradli mobily, raubíři jedni. Není to dobrý nápad pro snížení drobné kriminality v Evropě?

Všichni víme, co není evropské, když na to přijde. Tak proč občas zapomínáme na to, co evropské bezpochyby je? Nechceme přece být jako oni.